|
|
| Základem tělovýchovného hnutí u nás byly snahy obrozenců
o obnovení společenského života s důrazem na kvality duchovní i fyzické.
Později pod vlivem Tyršovým byla zdůrazňována úloha tělesné zdatnosti pro svébytnost
národní a byly zakládány Tělovýchovné obce sokolské, kde se členství časem stalo
prestižním projevem vlasteneckého cítění. Postupem času, v rámci vlivu německých
socialistických centrál razících ateistické třídní teorie, rostl odpor vůči vůdčímu
postavení duchovních ve spolkovém životě, kteří bránili jitření nacionalistických
nebo třídních vášní a pro rozvoj národa, jeho vzdělání i tělovýchovu trvali na
prioritě duchovní úrovně a harmonie s okolím. Bohužel v narůstajícím společenském
pnutí konce 19. století začalo docházet k radikalizaci postojů. Národnostní střety s
protirakouskými náladami byly snadno manipulovatelné, takže místy docházelo až i
přímo ke zneužívání tělovýchovných spolků k agresivním agitacím proti náboženství a
církevním představitelům. Nejdříve se tyto evropské trendy objevily v Čechách,
kde nakonec situace vyústila v zakládání samostatných homogenních tělovýchovných odborů,
na vedení sokolské obce nezávislých. |
|
|
| Prvopočátky Orla jako organizace lze tak spatřovat v založení tělocvičného
odboru při Jednotě katolických tovaryšů v Praze v r. 1896. Postupně se situace začala
vyhrocovat i na Moravě, v letech 1902-9 i tam začaly vznikat samostatné katolické
tělovýchovné odbory, které se přičleňovaly ke Křesťanskosociální odborové centrále
dělnické. Do roku 1909 jich už bylo přes 150. Rozhodnutí ustavit vlastní organizaci
padlo v r. 1908 na V. křesťanskosociálním sjezdu v Brně, kdy bylo tělocvičným odborům
dáno řádné jednotné organizační zřízení. Oficiální vyhlášení založení nové organizace
a přijetí jména Orel (po vzoru tělovýchovných organizací slovinských) se pak uskutečnilo
na Manifestačním sjezdu katolíků v Olomouci 31.5.1909. Byl zvolen odlišný jednotný kroj
a ve své době revolučně bylo rozhodnuto o možnosti začlenění žen a dívek. |
|
 |
|
|
| První zemský slet Orla byl uspořádán už téhož roku 9.9.1909 ve Vyškově.
V r. 1911 pak podle nových stanov byla zvolena první Ústřední rada orelská v čele s
profesorem Janem Šrámkem. Pod jeho vedením se časem Orel rozrostl tak, že v r. 1933
bylo v ČSR evidováno 1215 jednot se 120 000 členů. |
|
|
| V Ivančicích dle pamětníků byly tělovýchovně činné skupiny tři. Kromě
sokolů, kteří sdružovali zámožnější občany, to snad byl i zárodek Dělnické tělovýchovné
jednoty a kolem r. 1909 ve Všeodborovém spolku Tomáš Procházka ustavil Křesťanskosociální
odbor tělovýchovný, kde se sdružovali občané nemajetní. Ten se pak oficiálně na popud
duchovního správce P. Antonína Straškráby transformoval v Jednotu orelskou, která byla
založena za přítomnosti bratra Máši, starosty III. okrsku orelské župy Františka Sušila,
na ustavující schůzi dne 9.6.1912. |
|
|
| Ivančice mají to štěstí, že díky péči rodiny Muchovy se dochovala jednatelská
kniha a máme tak přesně doloženo založení jednoty. Pečlivé zápisy jednatele Františka
Kabelky a jeho nástupců skýtají detailní obraz tehdejšího spolkového života. |
|
|
| Prvním náčelníkem byl ustanoven obuvník br. Oujezdský František. První veřejné
cvičení s oficiální účastí ivančických orlů se konalo v Dobelicích už v srpnu 1912 a první
nacvičené divadlo předvedli 10.11.1912. Hrál se komediální kus Zmatek nad zmatek a výtěžek
představení byl věnován na zaplacení nářadí. Schůze se odbývaly u pana Žáka. Když ten je
vypověděl, schůzovala rada Orla ve stodole u Weisů na Horních Hlinkách a nakonec pak v hostinci
u Staňků. Náčelník velmi dbal na seriózní vystupování orlů a při nepřístojnostech neváhal
sáhnout i ke kázeňským opatřením včetně vyloučení člena, který ostatním dělal hanbu. |
|
|
| Ze začátku se cvičilo na dvoře mateřské školky a tak první starostí po pořízení
30-ti krojů a nářadí bylo postavení orlovny. Za rok, při bohaté aktivitě členů, se na různých
divadelních představeních a zábavách vybralo tolik, že s pomocí P. Straškráby mohlo být
přistoupeno k výstavbě. Orlovna byla postavena na pozemku v Chřestové ulici, kde v první
polovině 19. století měl P. Tomáš Procházka zahradu s chřestovnou, z jejichž výtěžků financoval
svoji kulturní a společenskou vlasteneckou činnost. Stavební povolení bylo vydáno 2.7.1913.
Slavnostně vysvěcena a uvedena do provozu byla oslavanským děkanem P. Janem Hrubešem 21.6.1914.
Byla to první vlastní tělocvična orlů na Brněnsku. |
|
|
| Brzo však ale na jednotu dolehla těžká doba válečná. O tom svědčí nejen cenzurou
přelepené části zápisů dokumentujících minimalizaci činnosti jednoty. Mnozí členové byli
povoláni do armády a veřejná shromáždění byla omezena, takže aktivita se smrskla jen na
pořádání povolených branných cvičení. Na divadla a zábavy nebylo pomyšlení, čímž vyvstaly
problémy s umořováním dluhu za stavbu tělocvičny, který se vyšplhal na 8000 korun. V r. 1916
tedy tělocvična musela být dána k dispozici pro šití vojenských uniforem a činnost Orla byla
prakticky zcela přerušena. |
|
|
| První poválečná řádná valná hromada se konala za přítomnosti starosty odboru
Valentina Schoře 16. února 1919. Zůčastnilo se jí 80 členů. V nepřítomnosti předsedy a
místopředsedy ji vedl jednatel br. František Oujezdský. Byla provedena volba nového výboru,
přijati noví členové, na místě vydány legitimace a vybráno zápisné. Současně bylo domluveno
převzetí a zprovoznění knihovny Spolku Tomáše Procházky, ustanoven knihovník a z iniciativy
br. Kabelky dohodnuto započetí sbírky na pomník padlým ve válce. Již v dubnu orli uvedli s
úspěchem veřejnou akademii a ze shromážděných finančních příspěvků neopoměli přispět i na pomoc
brněnským orlům na stavbu tělocvičny a na opravu poničené sochy sv. Jana Nepomuckého na
Oslavanské ulici. Začala tak plodná etapa ivančického Orla, který pilnou činností svých členů
se postupně opět stal významným činitelem v kulturním, společenském i sportovním životě
v Ivančicích. Přestože sami spláceli ještě dluh za stavbu tělocvičny, neváhali uspořádat
už v r. 1919 divadlo a jeho výtěžek poslat na podporu obnovení spolku katolických studentů
Moravan v Brně, stejně jako v dalších letech přispívali invalidům nebo jednotám třeba až
ve Vídni. |
|
|
| Členové Orla měli obdivuhodný rozsah vlastní činnosti. Vzdělavatelé a náčelníci
jednotlivých skupin si doplňovali kvalifikaci, vedli pravidelná cvičení i v okolních jednotách
- nejčastěji na Hlíně, v Čučicích, Mohelně, Rapoticích, Trboušanech, Oslavanech a Dolních
Kounicích. Skládali se na zájezdy na poutní místa nebo na zajištění
účasti na sletech tak, aby se mohli zúčastnit i nemajetní. Orlovna byla
půjčována ke cvičení Svazu invalidů a školám i ke schůzím Odborové
organizace kožedělníků. Každoročně se zejména pro děti nemajetných
členů pořádala mikulášská nadílka a strojil vánoční strom. |
|
|
| Vzdělávací funkci jednoty výmluvně ilustruje fakt, že po té, co Orel
převzal do správy knihovnu Spolku Tomáše Procházky, orelský knihovník
Alois Peprla mohl nabídnout veřejnosti 1200 knih a 300 časopisů a orli
s orlicemi byli schopni ustavit smíšený pěvecký sbor pod vedením P.
Karla Tiraye. |
|
|
| S pomocí P. Oldřicha Hilla se podařilo získat podporu místních
podnikatelů, kteří zhotovovali v příznivých cenách potřebné vybavení i
půjčovali nářadí a materiál pro pódia k veřejným cvičením a divadlům.
Významně pomáhal p. Figer a zejména stavitel Josef Kočí, který vedl
opravu orlovny v r. 1921. Od téhož roku se datuje významná
spolupráce se zástupci Občanské záložny. Koncem r. 1923 měla
ivančická orelská jednota 276 členů. |
|
 |
| Ivančická orlovna po opravě v r. 1922 |
|
|
| Již v zápisech z r. 1920 se ale dočteme, že členové Orla zdaleka
neměli na růžích ustláno. Doslova je zmiňován teror v rámci
poválečných náboženských třenic, kterému se museli členové bránit,
i těžké podmínky v továrnách, ve kterých mimo jiné i z popudu
P. Adolfa Tesaře se orlové aktivně zapojili do práce odborů. Na druhé
straně je v jednatelské knize otevřeně zaznamenána i řada jednání ke
zlepšení chování členů, jejich občasné laxnosti i řešení kritických výtek
vůči výboru a ne zcela bratrské jednání jiných jednot. Po celou dobu
I. republiky v zápisech ze schůzí rady dominuje snaha o úsporné
hospodaření a postupné budování všeho vlastním přičiněním po haléřích
a korunách s množstvím nezištné práce. Hlavním zdrojem příjmů bylo
pořádání divadel a zábav pro ivančickou veřejnost. Z výtěžků byly v r.
1920 pořízeny nové kroje, v r. 1921-22 byla opravena a přistavena
orlovna, pořízeny žíněnky a kladina, rozšiřoval se fond knihovny a
orlové první začali akademie a přednášky s promítáním diapozitivů či
„živých obrazů“. Nejprve si půjčovali vybavení kina a sál v Besedním
domě (produkce dle koncese zajišťoval p. L. Feith). Během let pak si
postavili a provozovali kino vlastní. |
|
|
| Ve funkci starosty po válce br. Cyrila Mastíka
od 22.1.1922 vystřídala výrazná postava Osvalda Kaplera.
V jednatelské funkci postupně působili br. Cyril Mastík, Jan Staněk,
Otto Matějka, Jan Máša, Václav Vašulín. |
|
|
| Významnou podporou pro činnost jednoty byli od počátku ivančičtí
kněží. P. Straškrába, který věnoval na stavbu orlovny celé své životní
úspory, už byl zmíněn, stejně jako P. Tiray a P. Hill, kteří byli činnými
členy Orla. Dalším příznivcem byl P. Mysliveček. Všichni čerpali
z odkazu P. Procházky a Sušilovy družiny. P. Františka Sušila si jako
patrona zvolila celá župa, k jejímuž III. odboru byla ivančická jednota
přičleněna. |
|
|
| Po válce se spolu s P. Rudolfem Ševčíkem začal práci v jednotě
věnovat i P. Adolf Tesař, který svým darem významně rozmnožil
spolkovou knihovnu a vypomohl, kde bylo třeba i jako cvičitel. Od valné
hromady 18.1.1920 byl zvolen řádným členem výboru Orla a od r. 1921
byl pak pokladníkem a vzdělavatelem jednoty. Tuto funkci plnil
svědomitě. Často přicházel s různými náměty na program divadel i
jejich režii, informoval členy o aktuálních problémech, nabízel
zasvěcené rozbory témat i řešení, organizoval pomoc potřebným a
především vybízel k vysoké úrovni jednání jednotlivých členů i spolku
jako celku. |
|
|
| Např. 17.4.1921 při přípravě oslav 1. máje na členské schůzi řekl:
„Stůjme pevně na započaté práci k dobru vlasti a svého národa, který
přes ty ústrky, které se nám činí, přec uzná jednou, že my Orli jsme to
byli, kteří svou vlast jsme do důsledku chrabře bránili. Buďme vzornými
Orly, ochránci vlasti, kteří plnění svých povinností k Bohu a vlasti chtějí
plniti až do krajnosti jak Bůh a vlast nám káže. To moderní češství na
kabátě a v ústech nošené daleko zavrhněme a zůstaňme těmi starými
Čechy, jak je znal svět. I my čtěme, vzdělávejme se, tančeme však
střídmě dle statných našich praotců, které jen víra našich věrozvěstů
v tuhých bojích pro vítězství scelila. Nehanběme se za tuto ideu Cyrilo-
Metodějskou sjednocenou mezi všemi našimi bratry orly. Lásku
bratrskou utužujme, své povinnosti plňme, k čemuž volá , (orelský
pozdrav) Zdař Bůh!“. |
|
|
| Dnes, ve světle pozdějších historických faktů, můžeme mnohem ostřeji
vidět hloubku jeho slov, která naplnil opravdu do krajnosti, když za
heydrichiády během II. světové války byl Němci popraven za to, že
pomohl odbojářům. |
|
|
| V zápisu o přípravách veřejného cvičení a průvodu na oslavu 10. výročí
založení ivančické orelské jednoty jsou zmiňovány všechny jednoty
včetně oslavanské, ořechovské a maršovické s prapory. Lze
předpokládat, že i ivančická jednota prapor měla a pamětníci to
potvrzují. Při zmínce o svatojakubských poutích jsou zmiňovány
prapory dokonce dva, není ale jasné zda to byly prapory ivančické nebo
župní. Pamětníci nevědí a v jednatelské knize nic o pořízení praporu
zaznamenáno není. Problém lze snad vysvětit používáním praporu
Křesťanskosociálního odboru tělovýchovného při ivančickém
Všeodborovém spolku Tomáše Procházky, který byl ivančickým
předchůdcem Orla. Podle popisů byl prapor používaný ivančickými orly
pestrý a bohatě vyšívaný, vedle „krásného modrého“ praporu orelského,
který nejspíše vyrobily a věnovaly sestry orlice v čele se sestrou
Mikulkovou Leopoldou, která byla vyhlášenou zručnou vyšívačkou.
Nevíme ale, kdy se to stalo a není doloženo, že by pokladník jakýkoli
obnos za pořízení jistě cenného díla komukoli vyplatil. V pohnutých
dobách 50-tých let pak indicie o existenci a možném uschování
ivančického orelského praporu(ů)) mizí u příbuzných sestry Mikulkové na
Orlíku. |
|
|
| V r. 1922 bylo velkou událostí mohutné vystoupení orlů na orelském
sletu v Brně s velkým zastoupením spřátelených organizací z celé
Evropy i z Ameriky. Ivančičtí orlové se úspěšně zúčastnili moravských
závodů Čsl. Orla v Olomouci 1924 a pak řady dalších i na celostátní
úrovni. Vynikali zejména v bězích. V r. 1924 byl ustaven hudební
kroužek vedený p. Střechou, od r. 1924 také úzce spolupracovali i na
divadelních vystoupeních s Čučicemi, kde se intenzivně organizační
práci věnoval br. Veleba. Jejich vystoupení byla i ozdobou jubilejní
slavnosti ochotnického spolku Tyl v Zastávce u Brna, setkání
divadelníků na Hlíně a župních akademií. Přes obtížné roky hospodářské
krize se společným úsilím a s podporou Občanské záložny činnost
jednoty úspěšně rozvíjela až do mobilizace v r. 1938, kdy postupně
řada cvičitelů i členů byla povolána na vojnu a pak díky událostem II.
světové války byla činnost Orla opět přerušena. |
|
|
| Po válce se podařilo obnovit provoz kina, postupně i ostatní sportovní a
kulturní aktivity, zdaleka ale už ne v tak velkém rozsahu jako
v meziválečném období. V r. 1947 se podařilo uskutečnit letní tábor
v Křižanově a ve spolupráci s P. Maxou se řada orlů zapojila do
budování skautských oddílů. Nadějný vývoj pak definitivně na více jak
40 let zablokoval nástup komunistického režimu. Majetek Orla byl
zabaven a organizace rozpuštěna, někteří z členů byli uvězněni nebo
se jim podařilo uprchnout do exilu, jiní přešli do Sokola nebo se svému
přesvědčení zpronevěřili a stali se i třeba stranickými kádry. |
|
|
| Opětné zmrtvýchvstání Orla umožnil až pád komunistického režimu
v r. 1989. Velké disputace, zda má smysl obnovovat dřívější organizace
naštěstí nevedl a nenechal se odradit p. učitel Poul, který přesvědčil
ing. Vladimíra Černého a sestru Evu Šnédarovou, aby se ujali obnovy
Orla a sám neúnavně obíhal všechny potřebné úřady, až se mu podařilo
dosáhnout navrácení orlovny. Prvně se podařilo zorganizovat cvičení
rodičů s malými dětmi, kteří chodili cvičit do němčické sokolovny, od r.
1992 pak už do orlovny. Nezištnými brigádami členů bylo postupně
venkovní prostranství očištěno od chlívků a harampádí. Po zprovoznění
venkovního hřiště se mohl začít hrát fotbal a hledaly se cesty, jak
vyřešit problémy s provozem orlovny. První starostí bylo dostat na
úroveň sociální zázemí tak, aby orlovnu neuzavřeli hygienici. Pak za
pomoci ústředí byla řešena oprava podlahy tělocvičny a nakonec v r.
2000 byla dokončena rekonstrukce s přístavbou podkrovní společenské
místnosti a venkovního hřiště s novým bezprašným povrchem. V r. 2007 byly získány dotace
na přístavbu tělocvičny, v letech 2008-2010 proběhla z dalších získaných dotací
rozsáhlá rekonstrukce tělocvičny
(prodloužení, nová podlaha a strop) a stavba nové čtyřdráhové kuželny v prvním
patře orlovny.
|
|
|
| Postupně se zapojovali další členové tak, že ivančičtí orli byli schopni
zajistit pořádání dnů FICEP se soutěžemi pro širokou veřejnost. Po
absolvování školení si vytvořili předpoklady pro kompetentní vedení
sportovních aktivit i táborů pro děti i pořádání ústředních či župních
akcí, zejména v malé kopané, kuželkách a florbalu. Mnohé vznikalo „na
koleně“ s minimálními prostředky ale s o to větším zápalem pro věc.
Sportovní úspěchy zajistili především kuželkáři a házenkáři, kteří se pod
vedením br. Zemka, úspěšně prezentovali opakovaně na mistrovství
Orla a házenkáři byli vysláni i jako oficiální reprezentanti celého Orla na
mezinárodní mistrovství FICEP, kde obsadili pěkné 3. místo. Pod
vedením sestry Konečné několik let pracoval oddíl gymnastek a díky
systematické práci br. Karla Jelínka se stále výše probojovává oddíl
našich florbalistů. Nejčerstvější vavříny sklízejí členové oddílu stolních
tenistů, kteří léta trénovali a hráli v orlovně ještě před r. 1989 a kteří
se díky institutu přidruženého členství na orlovnu vrátili. |
|
 |
| Nový prapor jednoty |
|
|
| Péčí sester A. Muzikářové, M. Kaplerové a pí Něničkové byl pořízen
nový prapor Jednoty Orel Ivančice a po vybavení mobiliářem se daří
pořádat i kulturní akce. Z nich si zaslouží zmínku zejména pořad
věnovaný vztahům Ivančic k P. Františku Sušilovi a komponované
pořady s texty připravenými br. Jiřím Poulem, či výstavky obrazů
Vladimíra Černého st. Realizace se úspěšně zhostili především s. Hana
Muchová a br. Tomáš Pavlík, kteří také od počátku jsou dušemi
programů pro děti na mikulášských besídkách, jesličkových slavnostech
a různých obdobných akcích. Významnou podporu všude, kde je
potřeba, zajišťuje rodina Malcherova a technické zázemí spolu
s neúnavným starostou br. Františkem Zemkem st. od zednických prací
až po obsluhu při společenských akcích zajišťovala sestra Miluše
Kratochvílová. Významnou roli při obnově provozu na orlovně sehrál br.
Antonín Ambrozek a tak bychom mohli pokračovat stále dále, poněvadž
prakticky každý z členů více, či méně, musel přiložit ruku k dílu, aby
ivančický Orel vzdor všem potížím a diametrálně odlišnému prostředí,
ve kterém se dnes nachází, mohl v roce 2012 důstojně oslavit 100 let od svého
založení. Do dnů příštích tedy nám nezbývá než si popřát Orelským
pozdravem: Zdař Bůh! |
